VDT den 26. + 27. (26,1 km + 32,4 km; celkem: 878,1 km)

Rujište → Boračko jezero → Lukomir

OSLAVA U BORAČKA JEZERA A PROCHÁZKA PODÉL KAŇONU RAKITNICE

Šestadvacátý den měl tolik důvodů k oslavě, že jsem se rozhodl obětovat randálování. Nejenom, že se mi povedl ten nový rekord z hlediska denních výškových metrů, ale také jsem tento den překonal své dosavadní trailové maximum z loňských Pyrenejí (832,6 km). No a poslední důvod byl ten, že jsem tady na Balkáně ušel už 500 mil a dostal jsem se do poloviny své velké cesty. 😊 Těsně před Boračkem mě na základě vlajky oslovili dva cyklisti. Dva vojáci, Čech a Slovák, kteří pracují v Sarajevu pro European Union Force in Bosnia and Herzegovina si udělali výlet okolo jezera. Tak jsem zas konečně mohl na chvilku mluvit česky. U jezera začla moje oslava. Jenže nejdřív bylo potřeba sehnat někoho, kdo to se mnou oslaví. 😅 Šel jsem za hudbou a skončil v kempu přímo na baru. Tam seděl kluk, který se jmenoval Adis. Uměl skvěle anglicky a hned jsme si padli do noty. Poté, co mi prozradil, že mu je 17 a ne 26, jak jsem mu puvodně tipoval, jsem byl trošku v šoku. Na sedmnáctiletýho člověka měl neuvěřitelně srovnaný názory snad úplně na všechno - politika, ekologie, historie, atd.. Vzal mě na projížďku lodí po jezeře a vyprávěl, jak rodiče v Bosně a Hercegovině předávají nedávnou historii svým dětem. Už od mala jim dle Adise vštěpují tuto větu:

„Nikdy nezapomínej a zároveň nedopusť, aby se to opakovalo znovu.“

Ta válka tu byla fakt nedávno a lidi to tu v sobě pořád maj..

Ráno se probouzím u jezera se solidním bolehlavem, ale zároveň se mi už chce šlapat. Dopoledne přecházím opět Neretvu a stoupám brutálně exponovanou stezkou až na náhorní planinu. Odpoledne cesta vedla po hraně týhle planiny s výhledem do neuvěřitelně hlubokýho kaňonu řeky Rakitnice. I když terén byl zase fakt náročnej, tak jsem se celý odpoledne kochal. Nevěděl jsem, kam koukat dřív, jestli na nekonečnou sekvenci roztomilých závrtů na krasový planině, nebo na téměř kolmé stěny cca 900 m hlubokýho kaňonu divoké Rakitnice. Moje dilema končí v Lukomiru, kde zůstávám a dávám si po dnešních 2500 nastoupaných metrech zaslouženou bosenskou specialitu - Pita sirnica.