VDT den 12. + 13. (37 km + 39,3 km; celkem: 445,8 km)

Baške Oštarije → Veliko Rujno → vrchol Alanac (kousek za)

VYDŘENÉ VÝHLEDY JIŽNÍHO VELEBITU, NP PAKLENICA A PRVNÍ HIKEŘI

Z Baške Oštarije dvanáctého dne ráno stoupáme částečně zarůstajícím trailem až k zatím nejluxusnějšímu horskýmu shelteru, co jsme zatím viděli. Přístřešek Šugarska Duliba měl vlastní solár a prosklený boční stěny, ze kterých bylo luxusně vidět do okolí. My tu ale byli akorát na oběd, takže jsme pak valili dál. Odpoledne jsme vystoupili na Veliki Stolac (1406 m n. m.), kde jsem se cítil jako na vrcholu světa. Opět výhledy na moře okořeněné pohledem na nejvyšší části Velebitu směrem na Paklenicu. Těžko se něco takovýho zachytí fotkou, to se musí zažít. K večeru pak ještě přicházíme k hoře Stapina (1125 m n. m.), což je monumentální vrchol majestátně čnící nad okolí, které připomíná zmenšenou verzi Yosemitského NP. Po celym dni náročného kamenitého terénu spíme těsně před NP Paklenica u kostela, kde mají pro zdejší podmínky jeden velký zázrak - vodu!

Třináctý den zahajujeme natěšení na NP Paklenica, kde jsou nejvyšší vrcholy Velebitu, brutálním randálem nahoru do kopce na chatu Struge. Poprvé se nám s Káťou stalo, že jsme vůbec nevěděli, kde je ten druhej, jelikož jsme vyráželi káždý sám. Nakonec jsme se u Struge našli, nabrali vodu a vyrazili společně na Vaganski vrh (1757 m n. m.), což je nejvyšší hora celého Velebitu. Zase na vrcholu světa! Celý zbytek Paklenici stál za to. Úzký trail zaříznutý do kopce nebo do skály zapříčil to, že jsme se opravdu nakochali do zásoby. Vodu sháníme kde se dá a chodíme i každej s 4 l vody v báglu. K večeru potkáváme první hikery! Rakušani Armin a Velentin jsou první hikeři, kteří jdou celý trail. Takže konečně poznáváme nějaký lidi, co jsou stejní blázni jako my. Jo a prý už dvakrát viděli zmiji růžkatou. Ta nám do sbírky seznamování se s místní faunou ještě chybí. Poslední kiláčky docházíme po grevliči (gravel road) a okolo nás neustále míjíme cedule varující před minami.