ULAN-UDE A EXPEDIČNÍ CESTA PUJČENÝM AUTEM

21.srpna 2016

Vstávali jsme brzo, asi v 5:50, abychom měli jistý místa v maršrutce do Ulan-Ude, načež u prodavačky lístků zjišťujem, že už jsou volný jen 3 místa, ale řidič je v pohodě a vejdeme se dovnitř na sedadla akorát, před odjezdem si ještě kupujem 3 bochníky medovníku a vyrážíme na šestihodinnovou cestu maršrutkou,

po cestě si tak nějak rekapituluju, co už jsme viděli, zažili, jakej mám život a kdo jsem, Takže zde jsou mé myšlenky: Cítím se strašně plnej života, sťastnej, a na svým místě, žiju přesně ten život, který jsem si přál žít, cítím jeden ze svých životních vrcholů, být na cestě je prostě taková krása, sedí vedle mě jedna postarší ruská babička, ví, že neumím rusky, projíždíme kolem Ust-Barguzinu, a najednou mi zaťuká na rameno, ukáže a řekne: Bajkal!, ja znajem: odvětil jsem, a přemýšlím, ty rusové jsou tak strašně hrdej národ, to je přesně to, co nám v Česku chybí, my bychom taky potřebovali být hrdí na to, co je u nás, nemáme sice tak velké území, ale přírodních krás máme nespočet, bohatou historii, osobnosti, ke kterým můžem vzhlížet, ale nic takového u nás není, náš národ je závistivej, xenofobní a furt máme potřebu někomu lézt do zadku, a pak mi to došlo, Rusové nejsou namyšlený, Rusové jsou hrdí,

tady prostě nějaký anální-uralismus nenajdete, a navíc tady není žádný známý nebo neznámý člověk, tady když někoho potkáte, tak se s ním žacnete bavit, neexistuje jen tak projít a neprohodit pár slov, natož nepozdravit, utírám si dokonce slzy štěstí a přemýšlím, jak naložím se životem doma, mé velké procitnutí končí zastávkou v Turce, naposledy se napijeme z Bajkalu, koupíme si piroh s masem a opět pokračujeme, začnu si prohlížet fotky z tripu a ta babička, co sedí vedle mě je zvědavá a kouká se se mnou, za chvilku se na něco zeptá a přidá se i Jiřík, bavíme se o všem možným, je tak strašně milá, zajímá se a radí nám co ještě vidět a že se máme oženit tady na Bajkale a že máme přijet k ní, je to prej kousek, „asi 250“ kilometrů na hranici s Mongolskem, jmenuje se Ludmila, vypráví o děsiví zimě v Barguzinu, o její cestě do Finska, o její práci, prostě o všem, strašně milá a hodná babička, odpoledne přijíždíme do Ulan-Ude, maršrutkář nás vyhazuje přímo na náměstí s Leninovou hlavou,

je to opravdu obrovská hlava, má 14 metrů a je to největší busta Lenina na světě, poté popojdeme kousek najdeme perfektní ulici, kde jsou mimo hostelu ještě banky, směnárny, nonstop potraviny, bary, restaurace a kavárny, jdeme tedy do hostelu a kupujeme si jednu noc za 400 rub na osobu, krásná cena, takže následně pokračujeme do jednoho podniku a dáme si kotel místní burjatské polévky jménem Lagman, a jelikož nemáme dost a máme velkou chuť na pivko, tak jdeme do pivního baru,

ochutnali jsme spoustu piv, dali jsme si k tomu ryby, jenže jsme nevěděli, jak je správně jíst, takže se šel Jenda zeptat, jak se to má jíst, přišla k nám jedna dost svérázná Ruska a s tu rybu vzala celkem solidní způsobem, taky jsme se ji zeptali, jaký pivo má nejradši, odpověděla: Český světlý, obvyklý stav, nalámali jsme šest kousků a pak jsme šli spát.

22. srpna 2016

Probudili jsme se do dne, kdy jsme měli za úkol dvě důležité věci:

rozměnit dolary a eura a půjčit si auto,

při rozměňování vznikly menší zádrheli, protože nám nechtěli některý bankovky vůbec vzít, protože byly počmáraný, no jo no, pražský směnárny, ale něco jsme přeci jen rozměnili, zašli jsme ještě do kavárny na instantní kafe 3v1 a v 11:30 měl přijet týpek s autem na půjčení, vybrali jsme si Mitsubishi Airtrek za 3500 rub za den, což není tak špatná cena, složili jsme kauci v dolarech, eurech a rublech dohromady za 20000 rub, podepsali jsme smlouvu a razili jsme směr delta Selengy,

ale moc toho nevidíme, je to prostě placka, takže pokračujeme směrem na Arshan, brána do Sajan, sypem to tak 130 km/h po těch ruských silnicích a je to celkem prdel, cestou nás chtěli nás zastavit cajti, když jedeme podél řeky Irkut, tak krásně pozorujeme, jaký má vliv zemětřesení na silnice, tak totálně zvlněnou silnici jsem nikdy neviděl, bežně zastavujeme na silnici kvuli přecházejícím krávám,

najednou se před námi otevřel nádherný pohled na Sajanské štíty, ujeli jsme celkem 550 km a zastavili jsme v Arshanu v baru, dali jsme si pivečka, včetně jednoho rýžovýho, klobásu a pečenou placku s masem jménem Čeburek, byl vynikající a popojeli jsme kousek za město, kde jsme přespali v autě.

23. srpna 2016

Probudili jsme se rozlámaní v autě a vyrazili jsme na Arshanský vodopád, podél řícky byly všude zavěšený stužky, jako všude v okolí Bajkalu, došli jsmedo krásný soutěsky k vodopádu a následně jsem vystoupali na menší vrcholek a pozorovali jsme horské štíty a jeden celej meandr té horské divočící řeky, byli jsme tam sami, což přidávalo na příjemné atmosféře,

pak jsme se zastavili v magazínu, pokoupili jsme snídani a vyrazili jsme zpátky, projeli jsme do Sludjanky a hledali jsme nějaký vyvýšený místo, odkud by byl hezky vidět Bajkal, našli jsme akorát lom a tak jsme pokračovali kolem jížního pobřeží Bajkalu na Ulan-Ude, svištíme si to podél Bajkalu a krájíme kilometr za kilometrem, po páté hodině přijíždíme do Ulan-Ujde, doptáváme se za zítřejší maršrutky, zabředneme do místní městské zácpy, vyhodíme si věci opět v hostelu a jedeme se ještě podívat na Ivolginskyj Datsan,

centrum ruského buddhismu, je kousek od města, bylo tam spoustu krásných budov a chrámů, naprosto mystická atmosféra, po návratu do města jsme jeli umýt auto, uvařili jsme si kotel polívky a vrátili auto, týpek si účtoval 500 rub za neumytý auto, protože jsme ho nechali jen opláchnout, holt to je život, ale to nám až tak nevadilo protože jsme si mohli opět zajít na pívo do našeho oblíbenýho podniku, loupli jsme 4 kousky a šli jsme spát. Zítra už jedeme do Irkutsku a pak letíme směr Petrohrad.

Kuboj