Molló → Cerberè
0 km, ↑ 0 m, ↓ 0 m
35,56 km, ↑ 1587 m, ↓ 1956 m
33,87 km, ↑ 1313 m, ↓ 1822 m
25,71 km, ↑ 1447 m, ↓ 1364 m
15,63 km, ↑ 819 m, ↓ 1130 m
Celkem 44 dní / nachozeno 863,5 km / nastoupáno 50 614 m
PYRENEJSKÝM STŘEDOMOŘÍM AŽ K MAJÁKU
Po dni odpočinku v Molló vyrážíme zregenerováni na poslední sekni našeho Triple comba. Horko, sucho a etapy bez vody. Je před námi asi 100 km hraničního hřebene, kde povětšinou nevede žádný ofiko trail a není tam pořádně ani voda. Zejména z tohoto důvodu jsme nuceni, oproti centrální části, protáhnout denní kilometráž. 41. den dokonce obědváme až v 19 hod po 30 km hiku. Takovou žízeň jsem dlouho nezažil. Na trailu si vždy naplno uvědomím, že voda je ta absolutní nejdůležitelší surovina na světě.
Odpoledne 42. dne pak potkáváme páreček Nizozemců, který jde HRP. Poprvé jsme je viděli osmý den v Lescunu a je skvělé je vidět po 34 dnech plné energie a entuziasmu. Poprvé měli na nohou pohorky a ptali se nás, proč jdeme v běžeckých botách. Stručně jsem jim vysvětlil, jak to funguje. Následující den po našem odchodu z Lescunu si jeli koupit do údolí trailrunnigový boty a ty nechutně těžký týračky kolen poslali domů. Teď mi děkovali, prý to bylo nejlepší rozhodnutí. No, nebudu lhát, že mě to nezahřálo u srdíčka. Radost z chůze totiž vychází i z dobře zvolené obuvi.
Poslední hodiny na trailu nejsou letos vůbec easy. Procházíme spáleništěm, vodu už nemáme skoro žádnou a v mý hlavě naustále bubnuje malá opička na tlačítko s názvem "vychlazenej škopek". Marťa už taky zrychluje až najednou běžíme. K majáku Cap Cerbère zbývá posledních pár desítek metrů. Následuje objetí a dlouhý polibek. Nějak fakt nemůžu uvěřit, že jsme ty přenádherný Pyreneje prošli spolu, ale je to realita. Tak krásná!
Už je to sedm let, co jsem došel svůj první delší trail a za tu dobu se toho hodně změnilo. Žádný vlny euforie ani smutku mě tentokrát nepřepadají. Nebiju se do prsou jako King Kong, že mám za sebou už třetí pyrenejskej traverz a zároveň nebrečím jako malý dítě, kterýmu spadly hračky do kanálu. Začínat a končit traily se pro mě stalo přirozenou součástí života a je třeba to brát tak, jak to je. Ty nejhodnotnější myšlenky a pocity z trailu totiž nejsou ty, co máš na startu nebo v cíli. Dálkovej trail není závod, je to způsob života. Je to životní styl.
Randálům zdar!
Kuboj a Marťa
Comments