Sierra Nevada Crest Trail (2/2)
Stoupáme bez cesty kolmo na vrstevnice zpátky na hřeben. Na nebi není žádný viditelný shluk drobných kapek vody (obvykle též oblak) a sluneční paprsky nás pro jednou zas pořádně probodnou. A další den zas, a další den zas. Čím víc jste v horách bez civilizace, tím víc v sobě necháte propuknout radost ze zdánlivých maličkostí. Z větru, ze slunce, z pobíhajících kozorožců, ze zpěvu, z existence. Ta lehkost bytí nás hnala dál a prakticky skoro celou druhou půlku přechodu jsme strávili nad 3000 m n. m. Jedli jsme jak prokoplí z vlastních gigantických zásob. Ivan na cestě mě zaškolil s tortillama na tisíc způsobů. Naopak s vodou jsme museli šetřit a občas trochu sestoupit z hlavního hřebene, abychom si nafiltrovali na celý den dopředu.
Chůze off-trail začala gradovat od vrcholu Pico de la Justicia (3141 m n. m.). U sedla Cuneta de Cacares (2968 m n. m.) jsme si vybrali dvě závětříčka a při západu slunce si vařili a četli Kerouaca. Společnost nám dělal jeden z kozorožců, který trpělivě pozoroval pro tamní podmínky dvě velmi netypická stvoření, lidi. Šplhali jsme, přeskakovali obrovský balvany velký jako auta, velký jako lodě. Nejvíc jsme se zapotili při výstupu na vrchol Alcazaba (3369 m n. m.), kam jsme to punkovali strmou západní stěnou po kluzký suti. To stejný nás čekalo na dva kilometry vzdáleném vrcholu Mulhacén (3482 m n. m.), který je nejvyšším vrcholem pevninského Španělska. Na vrcholu už však bylo spoustu lidí, kteří tam vyšli druhou stranou po turistický stezce, že jsem ani neměl takovou aktuální radost z dokončení mýho španělského horskýho milníku.
Mulháč byl totiž posledním z pěti nejvyšších vrcholů Španělska (tři jsou v Pyrenejích, jeden v Sierra Nevadě a ten nejvyšší na Kanárech), který mi ještě chyběl. No nic, když radost nenastupovala sama od sebe, zahájili jsme sestup. Ivan byl v tu chvíli úplně smyslů zbavenej. Jeho mysl byla zalita nespoutanou euforií a tak se rozběhl z kopce. Řval jak malý dítě, který na Vánoce pod stromečkem najde to, co si nejvíc přálo. Já pak musel taky. V horách jsme oba jako malí kluci s obrovskou radostí ze života. Emoce museli ven. Řvali jsme radostí, běželi jsme, byli jsme živí jako sssviNě! Běželi jsme dokud kontrolky monitorující úroveň svobody v našich tělech neukazovaly plnou nádrž.
V tomhle všem náročným terénu potkáváme pod hřebenem dva zmatený a ztracený Belgičany v džínečkách, kteří k vrcholu Veleta (3396 m n. m.) pravděpodobně vyjeli lanovkou nebo autobusem. Neví kudy kam, na crestu se prý ztratili. Říkáme jim, ať jdou klidně za námi, ale nakonec se rozhodli to úplně otočit. A ještě že tak. Na Veletu jsme z hřebene těch posledních 80 metrů opravdu lezli a snažili se ignorovat ty zatlučený skoby, který nám pravidelně připomínaly, že nemáme jištění. Vylezli jsme a žhavili telefony.
Ten den měla v plánu přijet hikerka Marci, která byla na svý pěší cestě z Česka do Portugalska. Naháníme se. Jednou nemáme signál my, jednou nemá signál ona.
Marci se nám nakonec povedlo zmagnetizovat až z 600 km vzdáleného severu Španělska. Během jednoho dne ho přestopovala celý. Stopla si i Porsche a když se dostala do vesničky pod hřebenem Sierry, práskla do svých Salomonů XA Rogg 2. Nebe zalila rudá barva, teplota klesla pod nulu a Marci za námi lezla v kraťáskách s do krve sedřeným kolenem až do 3205 m n. m, do refužka Carihuela. A ještě že tak. Nalodila se k nám totiž totálně spřízněná duše, která v tomhle všem umí skvěle plavat. Plavat bez vody, bez jídla, bez nabitýho telefonu, bez alkoholu, bez cigaret. A přitom je pořád tak veselá. Totální Quen of the Road. Totální Marylou. Ještěže mezi lidmi stejného bláznovství fungují přitažlivé síly.. nebo alespoň instagram.
Pět stupňů pod nulou, ve stínu poprašek sněhu. Ráno je studený, ale ve vzduchu je cítit skvělej hřebenovej hike. Pro mě poslední den letošní hikerský sezóny. S Marci a Ivanem kecáme při chůzi po rozeklaným hřebeni skoro non-stop. Zjišťujeme, že se prakticky už známe. Bylo to jako bychom se fakt znali roky. Jako bychom věděli, co ten druhý chce říct. Obědváme v útulně a najednou Ivča leží bez trička na podlaze a masérka Marci mu vhání zbytky našeho oliváče do jeho přestárlých hikerských zad. Klesáme. Klesáme šíleně dlouho. Během pár hodin jsme se z 3200 m n. m. dostali do 650 m n. m. Zpívali jsme, oslavovali chůzi, jeli hlášky a když jsme došli do Lanjarónu, závěrečného místa našeho šestidenního epického treku, měli jsme radost. Radost z přítomnosti. Vyrazili jsme na trek ve dvou a dokončili ho ve třech. Veselí, plní života. Leželi jsme na starý asfaltce u koupáku v Lanjarónu, kalili pivka, koukali na hvězdy a předčítali si Dharmový tuláky. Bylo nám jasný, že tu dneska spíme. Protože…
„Lepší spát svobodnej v nepohodlný posteli než v pohodlný a nebejt svobodnej.“ Jack Kerouac
Pár čísel na závěr: Sierra Nevada Crest Trail - 6 dní, nachozeno 126,5 km, nastoupáno 7817 m, ∞ radost.
Randálům zdar! Kuboj Marmoťák
Commentaires