GR 11 - DEN DVACÁTÝ SEDMÝ; 40,7 km (celkem 759 km)

Albanyà → la Jonquera

SUCHO A HORKO, DEN KORKOVÝCH DUBŮ A POPRVÉ VIDÍM MOŘE

Ráno při pohledu na to, co mě během dne čeká, jsem si řekl, že jestli to pujde, tak by to mohl být ve finále i celkem skušnej výkon. Už od rána po cestě do Maçanet de Cebrenys bylo šílený horko a já bych ideálně potřeboval nějaký stěrače na pot, kterej mi pořád stejká do očí. Krajinu pohltilo sucho, řeky a prameny jsou vyschlý a voda je celkově to, co tahle oblast opravdu nemá. Co ale naoplátku má, tak to jsou nekonečný lesy, ale i umělý plantáže pro pěstování dubu korkového. Ten se samozřejmě využívá pro jeho borku, ze které se získává korek. V praxi to vypadá tak, že jdete a kolem vás jsou všude napůl svlečený stromy. Do jednoho rozdvojujícího se dubu se mi k večeru podařilo posadit Slunce. Je tu takový sucho, že u cest jsou občas nádoby s vodou jako poslední záchrana. Cesty jsou rozpálený, a to je skvělá příležitost pro vyhřívající se hady.

Z la Vajol byl neskutečnej výhled do dálky. Poprvé jsem viděl moře, i když zatraceně daleko, ale prostě bylo tam a já si uvědomil, že jsem fakt blízko cíli. Z la Vajol klesám dolů a po cestě potkávam trekaře z druhý strany trailu. Všichni jsou prakticky na začátku, plní nadšení a energie, tak jim dávám nějaký tipy a pokračuju k la Jonquera, kde trail kříží hlavní dálnice Autopista de la Mediterrània. Při pohledu na dálnici vzpomínám na chvíli, kdy jsem tu jel naposledy. Bylo to po cestě zpátky z expedice do Maroka v listopadu roku 2014, kdy jsem poprvé v sobě objevil to vnitřní rozpoložení, že se chci více věnovat cestování. Z dálnice jde ale hluk, takže zůstávám ještě kousek před městem. Zítra ráno vstanu brzo, a když už teď vím, že tělo je v jiným levelu, tak se pokusím o nějakej sportovní výkon. Uvidíme jestli najdu svoje limity a popřípadě, kde budou..