GR 11 - DEN DVACÁTÝ; 29,8 km (celkem 527,5 km)

Boldís Sobirà → Cabaña de la Comapedrosa (Andorra)

500 KM ZA MNOU, DEN FAMÓZNÍCH VODNÍCH TOKŮ A ANDORRSKÉ VÍTÁNÍ

Dnešek byl oproti včerejšku jako nebe a dudy. Jeden z nejnudnějších dnů vystřídal jeden z nejhezčích, a to jak přírodou, tak zážitkama. Zanedlouho potom, co jsem ráno brzo vyrazil, jsem mohl slavit dokončenou pátou stovku kilometrů, což jsem zatím doposavaď nikdy neušel (můj předchozí rekord byl 484 km ve Švédsku). Dnešek byl od rána povedenej den a já doufal, že to do tý Andorry dotáhnu. Po ranním stoupání a pak prudkym klesání do Àreu následovala jednoduchá, přesto krásná prostřední pasáž dne až k Pla de Boet.

Řeky měly po bouřce z předchozího dne stále zvýšené průtoky, voda se v lesích a na horských loukách úžasně rozlévala a já byl totálně ve svým živlu. Proudící voda je nejen jedna z nejvýznamnějších exogenních sil formujících reliéf, ale i něco bez čeho se člověk a krávy prostě neobejdou. S pouhým vědeckým vysvětlením vzniku a průběhu odtoku vody v krajině si ovšem při snaze pochopit pocity mé aktuální naprosté fascinace nevystačíme. Musíme k tomu přidat i trochu filozofické a životní paralely. Vždyť řeky od pramene k ústí jsou něco jako lidský život. Na začátku jsme dravý a dynamický a vrháme se do všeho. Pak když přijde nějaká významná událost, tak se naše cesta odkloní od původního směru a vydá se třeba i jinudy. No a na konci si s sebou neseme spoustu vzpomínek a zkušeností, které se snažíme předávat a ukládat, pak už jen odevzdaně čekáme až nás pohltí ono moře. A jakou v tom tedy hrajou roli vodopády? Toť otázka...

Okouzlen a fascinován všemi dnešními vodními toky na trase přicházím k refugi Baiau. Je ještě brzo na to, abych kempoval, a tak se chystám vyrandálovat na hřeben Portella de Baiau (2 757 m n. m.). Ještě než tam vylezu potkávám u jezera Estany de Baiau dvě Češky v podobným věku. Hanka a Simča kempovaly u jezera a měly s sebou ukulele a Ferneta. Zdravím do Liberce a Krnova! „Může být dnešek ještě lepší?“ brumlám si pod vousy. Nakonec se jen posilním malým frťanem, aby se neřeklo, a práskám to nahoru na hřeben. Nahoře jsem těsně po západu Slunce a po dvaceti dnech mě poprvé vítá Andorra s plným signálem a LTEčke. Pak už jen seběhnu dolů, kde chci přespat v jedný malý bothy. Přijdu tam, a tam jeden český pár z Brna. Dneska teda spíme v tom malým kamenným domečku ve třech, vytápíme si v kamnech a je nám skvěle.