DEN 2. (28 km; celkem 44,7 km)
‘‘LOUKY MÁM, ABYCH SE MOH’ TOULAT, LESY MÁM, ABYCH MĚL KAM JÍT‘‘
Spali jsme sice přerušovaně, ale za to neuvěřitelně dlouho (asi 11 hodin). U útulny Andrejcová bylo takový malý extrémně studený jezírko, do kterýho jsme všichni po ránu skočili. Pak následovala snídaně s výhledem na Vysokáče. To byl tak neskutečnej ráj a příjemnej začátek dne. Pak už se šlapalo hlubokym sněhem. Šlo se dost nepříjemně, protože u každýho kroku člověk nikdy nevěděl, jestli se propadne nebo ne. Při propadnutí se tělo snažilo to vyrovnávat a výrazně se tím namáhala spodní část zad. Každý krok na sněhu byl náročností jako dva na normálním povrchu a naše průměrná rychlost klesla až na 2,5 km/h. Ani tohle nás ale neodradilo od prožívání, protože výhledy nás opět fascinovaly. Ještě k tomu svítilo sluníčko a bylo tak neskutečný bezvětří, že jsme tomu ani nechtěli věřit.
Kopce dolení jsme vždycky běželi, na hřebenech skákali kotouly do sněhu (já) nebo dělali stojky na hlavě (Mokráč). Pouštěli jsme si do sluchátka všichni stejný písničky, abychom sladili prožitek. Mezi tu nejoblíbenější patřilo Abych Tu Žil od Michala Tučnýho. To byla písnička, která do našich kroků vnesla neuvěřitelnou svobodu a navrátila nám bazální životní vjemy.
ČLOVĚKU STAČÍ KE ŠTĚSTÍ TAK MÁLO!
Cesta nebyla vůbec prošlapaná a připadali jsme si jako objevitelé pustého neznáma. Cestičku na okrajích sněhových sekcí lemoval jeden koniklec vedle druhého. I když jsme se snažili to valit, do oběda jsme udělali jen 10 km. Rychlej dlabanec uprostřed lesů nám dodal energii a pak jsme to začali konečně práskat. Věděli jsme, že potřebujeme být na 18 km vzdáleném sedle Čertovica do 19 hod, abychom si tam, vhledem k rozpočítání našich zásob, dali večeři. Kousek za Zadnou Holou (1620 m n. m.) se nám trhnul Mokráč. Dole pod kopcem na něj koukáme jak běží a křičí: ‚‚Něco vám tam objednám!’’ Je to fakt blázen, říkáme si s Knedlíkem a polemizujeme nad tím, jestli člověk musí být blázen, aby přešel celou Evropu, nebo jestli se z něj ten blázen stane až během přechodu. Shodli jsme se na tom, že je to na obě strany prostupný a otevřený systém. Po chvíli skončila sněhová část a já s Knedlíkem jsme to tam taky začali sázet div jsme nevylítli z trailu.
Za celý den jsme VŮBEC NIKOHO nepotkali až se ke konci dne se před námi začala zjevovat roztroušená 20 členná skupina Poláků. Poslední dva kilometry jsme šli s Knedlíkem top speed a když jsem pak na Čertovici uviděl Mokráče jak čeká na parkovišti u motorestu a ne v něm, tušil jsem, že asi nemá dobré zprávy.. Zavřeli už v 18 hod. Vyčerpaný jsme se pak vyfelili na lavičkách u motorestu a rozdejchávali ten intenzivní den. Mokráč pak dostal nápad století. ‚‚Hele, co kdybychom si sem do sedla objednali rozvoz?‘‘ povídá nadšeně. Dovolali jsme se hned do první pizzerie v Brezně. Tam se sice trochu cukali a říkali, že je to na ně daleko, ale když jim Mokráč řekl, že jim klidně půjdeme naproti, a že chceme 5x pizzu a 5x Plzeň, povolili a řekli, že nám to dovezou. Když rozvozák přijel, dal nám ještě láhev vína navíc, protože si myslel, že veze jídlo a pivo pro nějakou velkou bandu. K jeho údivu byli v sedle jen tři hikeři (z toho jeden abstinent), které svíral nepříjemný hiker hunger. A tak jsme si tak seděli u motorestu, ládovali do sebe 5 KS pizz, zalévali to Plzínkou a bylo nám hej. Pak už se nám nechtělo nikam stěhovat a tak jsme vytuhli pod roztaženým hospodským slunečníkem.
Pokračování příště..
Randálům zdar! Kuboj
Comments