Kuba Šolc (28)
Fyzický geograf, milovník hor a vodních toků, dálkových trailů a ultralehké výbavy na treky, kterou testuje pro Pod 7 kilo. Po českých a evropských stezkách nachodil za posledních sedm let téměř 12 000 km. Absolvoval například trojnásobný přechod Pyrenejí (3x 800+ km), přechod alpského oblouku (2 050 km), Via Dinarica Trail ze Slovinska až do Severní Makedonie (1 620 km) a řadu dalších kratších treků. Zvláštností je, že pracuje a trvale žije na cestě ve svém obytném autě, kterému říká Felix. O dálkových přechodech hor a o životě na cestě přednáší a píše blog Kubojovy cesty. Sledovat ho můžete na FB Kubojovy cesty nebo IG @kuboj9.
Můj příběh
Jmenuju se Kuba, ale kamarádi mi říkají Kuboj. Příroda je pro mě jak z odborného (vystudoval jsem fyzickou geografii na PřF UK), tak z volnočasového hlediska druhým domovem. Úplně ze všeho nejvíc v přírodě obdivuju hory a vodní toky. Cestuju především do hor, protože horský trekking a dálkové traily jsou pro mě ideální formou mého cestovatelského požitku. Dříve jsem ve volném čase hrával fotbal, ale ten mě nikdy nedokázal uspokojit tak komplexně jako aktivita zahrnující kombinaci cestování, dálkové chůze, hor a geografie. Od dubna roku 2022 žiju trvale ve svém obytňáku, kterému říkám Felix.
Kde vznikla moje touha chodit a poznávat svět?
V létě roku 2016, když mi bylo 20, jsme se s partou čtyř kamarádů z vejšky vydali poprvé sami za hranice Evropy. Po Transsibiřské magistrále jsme dojeli až k nejhlubšímu a nejstaršímu jezeru světa, k jezeru Bajkal. Kolem Bajkalu jsme absolvovali menší treky na těžko s batohem. Prošli jsme ostrov Olchon a na poloostrově Svatý Nos vystoupali na vrchol Pik Markova (1877 m n. m.). V divoké tajze Zabajkalského národního parku jsme drželi noční hlídky u ohně ve strachu před medvědy. Ale hlavně jsme neustále chodili a chodili, a já tenkrát přemýšlel nad tím, že se mi tenhle styl cestování začíná líbit ze všech nejvíc.
Pohled na jezero Bajkal z vrcholu Pik Markova (1877 m n. m.)
Od studia geografie k dálkovým trailům
Hned po bajkalském dobrodružství se mi v hlavě tvořily myšlenky na nějakou první sólo cestu. Už dávno někdy na gymnázium mě uchvátil film/kniha Útěk do divočiny (angl. Into the Wild) o Chrisovi McCandlessovi, který se odpoutal od společnosti a vydal se sám do divoké aljašské přírody. O jedné dlouhé lednové noci v roce 2017 jsem se učil na zkoušku z předmětu Geomorfologie (věda o tvarech reliéfu). Tenkrát jsem si hledal nějaké informace o anastomózním půdorysném typu vodního toku. Google mě pak přivedl k fotce údolí řeky Rapa (Rapadalen) v Severním Švédsku a tenkrát jsem si sám sobě slíbil, že to musím vidět na vlastní oči. Zjistil jsem, že kolem údolí řeky Rapa vede i dálkový trail s názvem Kungsleden (Královská cesta). V tu ránu bylo jasné, že skládačka z tolika motivů, proč cestu vůbec absolvovat, bude muset být složena. Nakonec jsem tuto fyzicky i psychicky náročnou 484 km dlouhou cestu v srpnu 2017 opravdu zvládl a tím definitivně propukla moje touha chodit dálkové trasy. Na tomto trailu jsem si zároveň uvědomil, jak pravdivý je citát z filmu/knihy Útěk do divočiny (‚‚Štěstí je vskutku opravdové, když se sdílí.‘‘ Christopher Johnson McCandless), a toužil jsem se o všechny své zážitky z cest podělit. Ve čtvrtek 12. října 2017 se tak v Ústřední pobočce Městské knihovny v Praze uskutečnila má první cestovatelská přednáška.
Údolí řeky Rapa (Rapadalen) v Severním Švédsku
Já na sólo přechodu trailu Kungsleden
Začínám s přechody českých pohoří, léto s kamarády v Gruzii a zároveň nový koníček
Po překonání trailu Kungsleden jsem chtěl jen chodit a chodit, a tak jsem začal přecházet pohoří i v Česku a na Slovensku. V červnu 2018 jsem sám přešel Šumavu a Malou Fatru, abych natrénoval na červencové treky s partou kamarádů v Gruzii. Tam jsme tenkrát v opuštěných horách nachodili kolem 200 km. Přešli jsme několik strmých hřebenů. Zažili psychicky náročné chvíle, kdy jsme se v naprosté divočině bez signálu a známky civilizace prodírali třímetrovými porosty bolševníků s desítkami nebezpečných hadů pod nohama. Odvezli jsme si ale spoustu úžasných zážitků a vzpomínek na úchvatné přírodní krásy vysokohorské krajiny regionů Tusheti, Khevsureti, Kazbegi a Svaneti. Na základě zkušeností ze švédského trailu Kungsleden, kdy jsem měl z 19kilového batohu naprosto ztrhaná záda, jsem už věděl, že čím lehčí batoh budu mít, tím více si jakoukoliv další cestu užiju a tím více kilometrů vyrandáluju. Už do Gruzie jsem měl přibližně 14kilový batoh a tehdy se mým dalším koníčkem stalo zlehčování výbavy na treky.
Nejhezčí gruzínské jezero, jezero Tobavarchkhili
Další velká sólo cesta, tentokrát přes Pyreneje
V létě roku 2018 jsem se rozhodl, že příští léto podniknu další velkou sólo cestu. Výběr nakonec padl na trail s názvem GR 11 Senda Pirenaica, který je 840 km dlouhý a vede přes španělské Pyreneje od Atlantiku ke Středozemnímu moři. Vzal jsem tedy svůj batoh vážící nově už jen 8,8 kg a na začátku srpna roku 2019 vyrazil. V Pyrenejích se člověk každý den ponoří do úchvatné přírody, která na každém kroku dokáže ohromit, ale i potrápit. Zaručeně ale umí pročistit hlavu a mysl, a třeba i najít nové přátele. Tamější příroda je plná náročného terénu, původních bukových a borových lesů, vysokých horských štítů, hlubokých údolí, ledovcových jezer a člověkem neovlivněných vodních toků. I když jsem měl spoustu času a nemusel jsem trail zvládnout v nějakém časovém presu, tak moc mě cesta bavila, že jsem si každý den dával přiměřenou dávku randálu a pokořil ho za 29 dní s celkovou vzdáleností 832,6 km.
Údolí Aguas Tuertas v aragónské části Pyrenejí
Prohlubující se trailová závislost a touha ujít Tisíc mil
Koronavirové léto 2020 se sice snažilo překazit mé velkolepé trailové plány, ovšem já opět toužil po trailu a na další randál jsem přeci jen vyrazil. Po přechodu Pyrenejí jsem si sám sobě slíbil, že chci příští léto jít ještě něco delšího a bláznivějšího, a tak jsem se letos vydal na ještě delší cestu. Cílem tentokrát bylo ujít tisíc mil pěšky přes Balkán. Naplánoval jsem si trasu vedoucí převážně po trailu Via Dinarica White Trail ze Slovinska až do Severní Makedonie. Moje dlouhé putování vedoucí přes největší krasovou oblast Evropy jsem sice započal s kamarádkou Káťou, ale nakonec jsem musel větší část z 1600 km dlouhé cesty absolvovat sám. Divoký a dobrodružný Balkán mi přihrál do cesty neuvěřitelný mix zážitků. Prodíral jsem se zarostlým trailem v chorvatský divočině. Potkal jsem poprvé medvěda. Strnul jsem beze slov při pohledu na průzračně tyrkysový vyvěračky. Randáloval přes Velebit s výhledem na moře. Vylezl jsem spoustu vysokejch a ostejch hor, odkud jsem fascinovaně shlížel do krasovejch krajin. Setkal jsem se se spoustou milých lidí, kteří mi nalili rakiju, pivo nebo mě dokonce nechali u sebe přespat. Na druhou stranu jsem ve špinavym Kosovu bojoval s vnitřní úzkostí. Několikrát jsem se ztratil. Málem jsem šlápnul na zmiji. Hajkoval jsem žíznivej skrze vyprahlou přírodu v neuvěřitelným horku. Těch zážitků je ještě mnohem víc. Via Dinarica je tak různorodá. To prostě není "jenom" trail.
Střední Velebit v Chorvatsku, kde se táhne stezka s nekončícími výhledy na moře
Dá se dlouhodobě žít na trailu? No, nevím, ale zkusím to ve francouzských Alpách na GR 5
Zmíněnou otázku jsem si po absolvování Tisíce mil pěšky Balkánem pokládal téměř neustále. Pro to, abych otestoval, jestli je to možný, jsem si tentokrát vybral 600 km dlouhou část trailu GR 5 vedoucí přes celé francouzské Alpy od Ženevského jezera až na Azurovené pobřeží Středozemního moře. Přizval jsem opět randálistku Káťu a společně jsme tři týdny hltali tu krásu, kterou nám tamní hory neustále servírovaly. Tentokrát to však bylo úplně jiný než na předchozích dlouhých trailech. Touhu ujít za stanovej čas co nejvíc kilometrů jsem vyměnil za "ponořením se" do horský přírody, kdy člověk prostě žije venku a záměrně se nechá pohltit. Úplně každý den nás trail protáhl krásnou přírodou do pořádný výšky, do míst, kde není civilizace a kde je náročnej horskej terén. Stezka byla perfektně značená a v naprostý většině připadů i skvěle vedená s minimem úseků po asfiči. A jestli je GR 5 něčím opravdu typická, tak je to extrémní koncetrace přírodní krásy, výhledů a pořádnýho převýšení na poměrně krátký vzdálenosti. Za ty tři týdny chůze jsme si ani jednou nekoupili ubytko a spali pouze venku na karimatce. Tohle byl skutečnej a těžko nahraditelnej život na trailu!
GR 5 člověku ukáže dechberoucí výhledy každý den, výhled na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc (4809 m n. m.)
Můj novej domov – Volkswagen Transporter T4 Syncro s nástavbou Tischer alias Felix
Odstěhuju se do obytňáku, dokončím studium a začnu žít tak, jak to mám nejradši – Na Cestě
Už dlouho jsem nebyl v centru Prahy šťastnej. Geografie a trail mi úplně změnily myšlení a priority, a tak jsem přemýšlel, jak změním svůj život. Nejšťastnější jsem, když se můžu pohybovat, ať už vyloženě fyzicky nebo jen měním prostředí. Nesnáším stereotyp a nudu. Miluju svobodu. Chtěl jsem na žití sehnat něco, co se hýbe a co bude dostatečně přizpůsobený na plnohodnotnej život. V dubnu roku 2022 jsem se na neurčito přestěhoval do pojízdného domova, do terénního obytňáku Volkswagen Transporter T4 Syncro s nástavbou Tischer, který dostal jméno Felix [šťastlivec]. O dva měsíce později, na konci května 2022, se mi podařilo úspěšně zakončit magisterské studium Fyzické geografie na PřF UK v Praze. Geografie mě naučila se na svět koukat systematicky a komplexně. Díky geografii jsem potkal úžasný lidi a viděl tolik přírodní krásy, který jsem rozuměl. Geografie není jen vědecká disciplína nebo studijní obor, je to životní styl. Díky Geografie! Díky za všechno! ... a tímto začala moje životní etapa, které říkám Život Na Cestě.
Chci výš, chci náročnější terén, chci něco unikátního, chci svobodu, chci ŽÍT! Přejdu Pyreneje podruhý!
Už to zdaleka není o přemáhání, o vzdálenosti nebo o výškových metrech. Chodit přes hory na dlouhý vzdálenosti je pro mě komfortní zóna a životní styl. V roce 2019 jsem přešel Pyreneje po GR 11 a totálně jsem tak propadl tomu, čemu my hikeři říkáme ‘‘trailovej život‘‘. Od tý doby jsem tuhle aktivitu začal hluboce milovat. Ne pro počty kilometrů, ale spíš pro to, kým jsem, když žiju trailovej život v horách. Pyreneje mě tehdy naprosto očarovaly a já jsem si slíbil, že se tam vrátím. Můj kamarád Fiki je v roce 2021 taky přešel po GR 11, a tak jsme spojili síly a v létě 2022 jsem přešli Pyreneje podruhý. Tentokrát z druhý strany (od Mediteránu k Atlantiku) a po speciálně vyladěnym trailu s názvem HRP Ultimate Crown. Základ tvořilo HRP (Haute Route Pyrenées), což je z hlediska kombinace délky a obtížnosti terénu jeden z nejnáročnějších trailů v Evropě. Ultimate zahrnovalo různý odbočky na exponovaný hřebenovky, vrcholy, nebo sekce divočinou. Crown pak Korunu Pyrenejí (tři nejvyšší vrcholy pohoří). Tohle všechno dohromady nám zprostředkovalo unikátní a fenomenální zážitek. 46 dní v kuse jsme měli život ve svých nohách, což je prostě nejlepší! Tohle byla oslava života v těch nejhezčích horách v Evropě na tom nejnáročnějším trailu v Evropě. A i když přijdou další traily, takovou vzájemná konstelaci přírodní krásy, terénní náročnosti, radosti, parťáctví, skvělýho počasí, to už jen tak nenajdu. Vím to. Tentokrát to bylo ještě vygradovaný tím, že jsem tři týdny před odjezdem na trail úspěšně dokončil studium a zároveň jsem neměl žádnou práci, do který bych se musel vracet. Ultimátní svoboda.
S parťákem Fikim na vrcholu Pico de Posets (3375 m n. m.) během našeho trailu HRP Ultimate Crown
Návrat do Alp: Via Alpina Yellow-Red Combo
V létě roku 2023 mi můj hlavní letní hajkovací plán bohužel padnul a chvíli jsem nevěděl, co se životem. Nicméně léto bez trailu je jako píseň bez refrénu, a tak jsem tak dlouho brouzdal po mapě Evropy a zvažoval varianty, až jsem si uvědomil, že mezi francouzskýma Alpama a Balkánem mi chybí pěknej kus hor. Než tedy v dalších letech opustím Evropu, naplánoval jsem zase jeden pořádnej evropskej thru-hike skrze geomorfologický celek Východní Alpy od severozápadu k jihovýchodu. Vybral jsem tentokrát zajímavý části Nordalpenweg, Via Alpina Yellow a Red, který jsem spojil, trochu protáhl a potunil. 927 km, 58 195 m stoupání, 33 dní chůze od Bodamského jezera (Bregenz) k Jadranu (Terst) skrze vápencový hory s pořádnou porcí převýšení, častými hřebenovkami a neskutečnou přírodní variabilitou. Procházel jsem členitou a nádhernou krajinou a celkem třemi státy (Rakousko, Itálie, Slovinsko). Na trasu jsem původně vyrazil s parťačkou Miške, ale po dvou týdnech jsme zjistili, že spolu na trailu dlouhodobě nemůžeme fungovat. Větší polovinu trasy jsem tedy absolvoval opět sám a utvrdil jsem se znovu a znovu v tom, co miluju ze všeho nejvíc, v chůzi! Upřímně říkám, že se každý rok cítím víc a víc spokojenej, když můžu jít spocenej mezi skalníma štítama s větrem v zádech. Špinavej, ale s čistou myslí. Štastnej.
Výhledy na nádherné Dolomity ze žluté Via Alpiny